sobota 18. listopadu 2017

me & dogs





 česky      English

Ten, kdo mě již nějakou dobu zná, ví o mně, že již od dětství znám téměř všechny rasy psů a kdykoliv jednoho vidím, neostýchám se za ním otočit a nahas říct: „Ten je tak roztomilej!" Patnáct let na to se ale nic nezměnilo. Rasy psů si stále pamatuji a od té doby, co bydlím v Praze a chodím na procházky do Stromovky nebo do Riegrových sadů, se frekvence vět typu: „Můžu si ho pohladit? To je stafford?" se zásadně zvýšily.

Svého prvního pejska jsem dostala ke svým osmým narozeninám, kdy se naše babička rozhodla splnit nám naše dětské přání. Pořídili jsme si Kavalíra King Charlese Španěla, Benjamína. Oproti mojí ségře, kterou bezmezně miloval, mě bral spíše jako bráchu, se kterým je hodně srandy a hraní. Nikdy nezapomenu na to, kdy jsme si ho konečně přivedli domů. Když jsme to malé stvoření vypustili do sněhu, byl radostí bez sebe. Jelikož byl ještě maličký prcek, skákal v dunách sněhu a my jsme měli vždycky možnost vidět tu černou tečku ve výskoku, pak se zase propadl do silné sněhobílé vrstvy.

Benjamínek byl svérázný pes. Nenechal si nic líbit a cvičiště pro něj byla jedna velká potupa. Hlavou se mu muselo honit asi něco jako: „No, doufám, že po mě nechcete prolézt tím tunelem." Nejraději běhal po polích a lesech, pral se s námi o hračky a večer se stočil někomu k nohám.

Ten den, kdy zemřela naše babička, si budu pamatovat do konce života jako jeden z nejsmutnějších dnů v mém životě. Benjamínek se natrvalo přestěhoval k nám. Nikdy ale nebyl již jako dřív. I psi pociťují zármutek.

Benjamínek byl poklad naší rodiny. Nikdy jsme ho nechtěli opouštět na moc dlouho, nespouštěli jsme z něj oči a když se nám jednou zatoulal za srnou, všechny nás polila neskonalá panika. Benjamínek se stal i hrdým otcem. Když jsme byli na návštěvě jeho štěňátek, museli jsme se přemáhat, abychom si jedno nevzali s sebou domů.

Jednoho dne jsem si všimla, že Benjamínek špatně chodí na zadní nohy. Na ten den nikdy nezapomenu. Vidět ho, jak se snaží postavit, ale nejde mu to. Od té doby započal veterinární koloběch. Nejprve přišla diagnóza zánětu ledvin. Pamatuji si, jak jsem s brekem běžela do lékárny pro urologický čas, který jsme mu po lžičkách dávali. Nic se ale nezlepšilo. Přišel horší scénář. Veterinář se rozhodl odebrat mozkomíšní mok, aby se prokázalo, jestli Benjamínek netrpí nádorem na mozku. Výsledky by přišli ale až za týden a my nemohli snést, jak se náš poklad, naše štěstí trápí. Rozhodli jsme se tedy mu konec života usnadnit. Nikdy nezapomenu, jak jsem se s ním loučila, jak jsem z něj nemohla spustit oči. Odejít s vědomím, že se již nikdy neuvidíme, pro mě bylo více jak srdcervoucí. Po týdnu přeci jen přišly výskedky, které potvrdily Benjamínovu prognózu. Ještě teď, když to píšu, brečím.

Jedno bylo jasné. Bez psů já žít nedokážu, ale po  tragické zkušenosti a neskonalé bolesti rodiče nechtěli do rodiny přijmout dalšího psa. Proto jsem se rozhodla stát se dobrovolníkem v místním útulku, což byla zaručená terapie na můj smutek a zármutek. Poznávat psí osudy, které v životě neměly štěstí a vidět, jak jejich duše rozkvétá, jak jsou šťastni, když konečně pochopili, že se mohou mít na světě taky dobře. Chodila jsem tam každý víkend, ať bylo horko nebo mrzlo, vždycky jsem nasedla v osm ráno na kolo a nemohla se těch psích kamarádů dočkat. Bylo to ale náročné - krok za krokem jsem se nejprve seznamovala s bezproblémovými psi až se psi v karanténě, agresivními jedinci, kterým život nedopřál štěstí. Když ale i ti zjistili, že já jsem ten, kdo jim dá jídlo, pití, vyčistí jim kotec a klidně jim ten míčekhodí stokrát stále dokola, stali se z nás kamarádi (a nebo jsme se minimálně navzájem ignorovali a to je u takových psů také vítězství).

Práce v útulku mě toho tolik naučila. Naučilo mě to dávat druhé šance, věřit v nemožné a pomáhat, protože to má milionovou cenu. Poznala jsem, že psi za své chování nemůžou, vždy je to práce člověka. I já jsem si sama uvědomila chyby, které jsem během své částečné výchovy Benjamínka provedla. Setkala jsem se s tragickými příběhy, které ale častokrát dobře dopadly. Psi s přirostlým kabelem do kůže, na kterém byly po velkou část svého života přivázáni. Psi, u kterých mi trvalo rok, než zjistili, že se během čistění kotce nemusí stresovat v boudě, ale že mohou vyběhnout ven. Psi, u kterých jsem nikdy nedoufala, že by se z nás mohli stát přátelé.

Prožila jsem tam i lásku na první pohled, kterou nikdo nečekla. Pitt - jak jeho jméno napovídá, pitbull, se kterým se života nepáral. Jeho „páníček" ho přivázal do lesa a zbil - detailněji řečeno, vykopnul mu téměř všechny zuby v tlamě. Není divu, že Pitt nesnáší lidi. Jenže my dva jsme si k sobě našli cestu. Po práci jsme si ho vždycky pustila z kotce, házela mu míček, dávala piškoty, drbala ho a dokonce jsem ho brala i na procházky (což u nejagresivnějších psů není vůbec zvykem). Jednoho dne se za mnou šel podívat i můj táta (jak to již máme v rodině, další milovník psů) a já zrovna venčila Pitta. V jeden moment se Pitt zastavil, nastražil uši, poslouchal a vůbec se mu to nelíbilo, že v dálce vidí mého táto, jak se blíží směrem k útulku. Musela jsem tátovi zavolat, aby se vrátil na začátek příjezdové cesty a tam počkal, než Pitta odvedu zpátky.

Bohužel i tato etapa mého života musela jednou skončit a já se s tím nechci smířit do dnes. Chybí mi. Všichni.

Dnes jsem na tom tak, že mou nejnavštěvovanější stránkou jsou psi k adopci, kde si vybírám mého budoucího psího kamaráda do života. Perou se ale ve mě dvě zásadní myšlenky: já tak strašně chci psa vs. mám ale čas, prostor a finance na to poskytnout mu ten nejlepší život, který si zaslouží?

Pokud jste na tom stejně jako já, není lepší způsob než si vyhledat ve vašem okolí psí útulek, kde hledají víkendové venčitele. Třeba právě tam naleznete lásku a světlo vašeho života anebo si splníte týdenní dávku psí lásky a s vědomím, že jste alespoň pomohli, odejdete zpět do vašich běžných životů. A mějte na paměti: nekupjte, ale adoptujte. Na světě je tolik psů, kteří hledají teplo domova, tak proč jim ho neposkytnout. 

Žádné komentáře:

Okomentovat