středa 16. listopadu 2016

Never ending friendship

Od té doby, co jsme se přestěhovali do Prahy, je vše trochu složitější. Od zařizování lékařů a úřednických záležitostí, po zdlouhavé cesty domů až k tomu, že tolik nevídám ty, se kterými jsem se viděla denně. Naštěstí ale přišel víkend, kdy se dva mí nejmilejší sešli tam u nás v pokojíčku v Praze. 




Kamarádství je věc, která mi v Praze chybí. Jsem introvert a člověk do sebe uzavřený. Lidem často nevěřím a důvěru si buduji dlouho. Proto pro mě není skamarádit se tou nejlehčí věcí (a k tomu si ještě s lidmi na nové škole moc nerozumím). Na druhou stranu jsem ráda, že jsem sama, protože svým způsobem mám samotu ráda. Například v úterý jsem celý den strávila v Národní knihovně v Praze, kde jsem pracovala na esejích a textech. Nejen, že jsem objevila další skvělé místo, kde by se dala koncentrace na učení krájet, ale také jsem měla možnost se po celém dni v knihovně projít po Karlově mostě a koukat se na slunce, které právě zapadalo za Petřín, pozorovat Vltavu, která plyne a uvědomila jsem si, že jsem nakonec ráda, že jsem v té Praze skončila. Samota je výhodná i na škole, protože se mohu alespoň z 80% soustředit (mimochodem, tento článek píšu na přednášce, která není zrovna záživná) na to, na co mám. 


Nalepovali jsme spolu plakát o lásce, jak symbolické.
Ale když si člověk buduje kamarádství přes deset nebo devatenáct let (ano, věřte, nevěřte, je to tak), je těžké bez takových lidí žít. Viděli jsem se denně, pak jednou za měsíc a teď jsme rádi, že se vidíme alespoň jednou za čtvrt roku. Sice jsme se museli vzát denního setkávání, ale tradice zůstávají - slavíme narozeniny, Vánoce a snažíme se jezdit na výlety. Já k A. do Německa, k P. do Plzně a k V. do Dánska (doufejme, že to nebyla jen jedna návštěva). A když jsem teď v té Praze, proč toho nevyužít. 


S těmito dvěma jsem si vždy jistá, že se z obyčejného víkendu stane gurmánský a umělecký zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Navštívili jsme Národní galerii v Praze, poobědvali jsme českou klasiku, která nám paradoxně tak moc chyběla. Podívali jsme se do Karlína, do kterého jsem se zamilovala a nakonec jsme skončili u nás na bytě se spoustou nezdravých sladkostí a smáli jsme se Olívii Žižkové a dalším bizárům České republiky.



Druhý den ráno jsme strávili v kavárně Místo v Dejvicích, kde jsme si dali domácí müsli, ztracená vejce a pohankové lívance. Obdivovali jsme malby na zdech kavárny od Kateřiny Kynclové a povolovali jsme si kalhoty, protože jsem se nasnídali jako dlouho ne. Nakonec jsme jeli do Holešovic, kde jsme se sešli s mojí ségrou a ty nás dovezli na Kolbenku na blešák a to vám řeknu, že byl zážitek pro nás všechny. Já jsem měla již jednou čest se na takový monstrozní bleší trh podívat, ale pro moje dva kamarády to byla pražské premiéra. A co jsme ulovili? Nádherný obraz a skvělou džísku


A pak mě začali pomalu opouštět a já jsem zůstala sama. Ale ne tak docela, protože jsem pořád měla v hlavě ty skvělé zážitky, které jsme sithly během tak krátkého času. Jsem vděčná za tak dlouhodobá kamarádství a to, že jich je tak málo, je garance důvěry, spolehnutí se a lásky. 

P.S.: Za fotografie mohu poděkovat Tecí, kterou sledujte na Facebooku i Instagramu

2 komentáře:

  1. Přátelství je zkrátka dar, z fotografií a toho, co píšeš doslova sálá srdeční a pozitivní energie! <3 jen tak dále, moc ráda se sem vracím! :)

    OdpovědětSmazat