sobota 26. listopadu 2016

Another friendship story

Není to tak dávno, co jsem vydala článek Never ending friendship. To ale není všechno - chtěla bych článek věnovat dalším lidem v mém životě, kteří do něj neodmyslitelně patří. Budu vám pět ódy na bytosti, kterým bych měla děkovat za to, že se i jen náhodou připletli do mého života. 

B. - známe se již od první třídy, kdy jsme si spolu naprostou náhodou sedli spolu do lavice a vydrželo nám to (se srdcervoucími přestávkami) až do oktávy a myslím, že právě poslední ročníky se naše přátelství stalo silnějším než kdy před tím. Tudíž si můžete představit, co to pro nás znamenalo, když se naše cesty rozdělily. Ano, jsme obě v Praze, ale obě studujeme a bydlíme daleko od sebe a náš rozvrh je přes týden tak nabitý, že hledáme jen stěží čas, kdy se sejít. Nebudu vám zde vyprávět o tom, co vše pro mě znamená a co vše již pro mě udělala, protože to bych mohla začít být sentimentální (a taky bych se mohla rozbrečet)


Po čtvrt roku (chápete to?) jsme se sešli na jednom z mých nejoblíbenějších míst - Náměstí  Míru a nebylo překvapením, že jsem se za společně strávené téměř čtyři hodiny měli o čem bavit. Tohle přátelství je tak přirozené, že i když si denně nepíšete, víte, že jste tu pro sebe a že můžete kdykoliv s čímkoliv počítat (a tak je to téměř se všemi mými přáteli). Také nebylo překvapením, že jsme se během minuty domluvili na tom, co podnikneme a kam půjdeme. Miluji přirozená a upřímná přátelství. 



Vyrazili jsme do DOXu, ale paradoxně ne za výstavou fotografií Václava Havla, ale za Českou cenou za architekturu 2016. Samozřejmě, že jsme si prohlédli i onu výstavu, která je teď pražským fenoménem a obě musíme říci, že nás naprosto uchvátily všechny fotografie na výstavě vystavené. Jelikož mám ráda analogovou fotografii a neopakovatelné momenty na ní zachycené, byla jsem v sedmém nebi. Dokumentární fotografie se mi zdá v dnešní době nedoceněná (a je to velká škoda)



Naším hlavním cílem byla ale výstava ukazující projekty, které se přihlásily do souteže o Českou cenu architektury 2016. Já samozřejmě nejsem znalec, ale B., která studuje architekturu (a já jsem na ni moc pyšná), mi povyprávěla o pár projektech něco více a říkali jsme si: „Taky bych potřebovala takovou lesní skrýš, kam bych se jenom zavřela a nemusela vůbec nic dělat. Bez internetu, bez lidí." 


Pak jsme se vypravili do kavárny na Karlíně - Můj šálek kávy, kde jsme si rozdělili čokoládovou sušenku a rozebírali vše možné a nemožné. 

Všem bych vám přála najít pravé přátele. Ne ty falešné, která nás všechny jen zneužívají, přetvařují se a posmívají se nám. Raději si najděme přátele vlídné, milé, kteří nás chápou a podporují v tom, co děláme, ale také se nám nebojí říct jejich názor a hlavně slovo ne. 

P.S.: Určitě sledujte B. na Istagramu a na jejím blogu

Žádné komentáře:

Okomentovat