neděle 9. října 2016

My first college week | OnMyMind

A tak jsme se dostali do Prahy, která zcela reflektovala moje myšlení a náladu - zachmuřená, studená a propršená. Nechtělo se mi tam a to si ani nedovedete představit jak. Mojí náladě nepřidalo ani to, že jsme jeli s bandou opilců, kteří již nemohli být hlučnější a tak se začala moje úzkost rozpínat do nepředstavitelných rozměrů* a ukáplo i pár počátečních slz. Naštěstí vedle mě byla moje lepší polovina a tak jsem se schovala do jeho náruče a se zavřenýma očima čekala, až paní z amplionu konečně prohlásí, že jsme dojeli do Prahy. Vezli jsme s sebou opět hromadu věcí a tak nám cesta „domů" trvala déle než obvykle. Já jsem pak jen zalehla do postele a jediné, co jsem si přála, bylo rychle usnout. 

Za celý náš školní týden jsme několikrát zmokli, protože nemáme deštník ani čas na to si ho pořídit, já jsem opět onemocněla a brzké vstávání, na které si teprve zvykám, bylo k smrti šílené. Je to zvláštní krok ze střední na vysokou. Myslela jsem si, že budu mít více času, že to nebude tolik náročné, a že z toho nebudu tak smutná. Každopádně vše je naopak - můj rozvrh je nabitý, čas není skoro ani na oběd ani rychlé kafe z automatu (to mě doufejme, čeká příští týden), některé přednášky mě ujišťují o tom, že to co studuji, studuji oprávněně, každopádně jsou zde i ty hodiny, které mě položí na dno a já se pak ptám sama sebe:

„Co tady sakra dělám?"


Celé úterní odpoledne jsem probrečela a věřte, opravdu nerada se tím chlubím. Proč to tady všechno ale říkám? Protože tím chci ujistit všechny, co jsou na tom stejně jako já, že v tom nejste sami. Změny jsou náhlé a velké, a pokud si myslíme, že jsme připraveni, tak to tedy opravdu nejsme a to ani trochu. Doufám, že jsem všechno negativní z tohoto týdne převedla na papír (respektive na obrazovku), a tak se tím zbavila, setřásla to ze sebe a souběžně pomohla některým ztrápeným duším (jako jsem momentálně já). A pozitiva prvního školního týdne? Několik skvělých přednášek, návštěva antikvariátu ve Spálené, koupě šály a čepice (které jsou v tomto počasí životně nutné a hlavně při průvanu v metru), cesta zpět domů a hlavně můj kluk, který mě drží nad vodou, snaží se mě podporovat a ujišťovat, u kterého se nebojím a hlavně nestydím se vybrečet a se vším se mu svěřit, a který je jednoduše mojí pražskou (a celoživotní) záchranou. A nakonec bych přidala moje nové motto: 

Budu se držet zuby nehty, bude se šíleně snažit. Já to zvládnu."


*Poznámka pod čarou: opilci a alkohol rovná se téměř stoprocentně se objevující úzkost, proto téměř nepiji alkohol a nechodím na party


2 komentáře:

  1. Úplně vystihuješ moje první pocity z Prahy :D ale...srovnalo se to :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak doufám, že se to i u mě srovná :)

      Vymazat