středa 7. září 2016

Tak trochu jiná bábovka

Dostala jsem strašnou chuť na sladké, ale ne na sušenky nebo oplatky, ale na pořádný koláč, dort a nebo jenom obyčejnou bábovku. A tak jsem se do takové obyčejné bábovky pustila, ale to jsem ještě netušila, jak se může taková obyčejná bábovka zvrtnout. 


Měla jsem chuť si sednout, jen tak, s kávou v ruce jedné a s dortíkem v ruce druhé, pustit si Gilmorova děvčata a tak trochu se utápět ve sladkém, protože mi ten den nebyla zrovna do zpěvu (a já opravdu zpívat neumím). Měla jsem chuť dělat něco rukama, něco s láskou upéct, začít přemýšlet nad něčím jiným. Tak jsem začala. 


Miluji při pečení tu přípravu, kdy si odměřím vše přesně do posledního gramu, kdy jednotlivé sypké ingedience nejprve přecedím, aby se v nich neudělaly hrudky, a až poté začnu přidávat ingredience tekuté. Míchám nejprve pomalu, aby se všechno smíchalo pořádně pospolu. Po zrychlení pozoruji, jak se těsto stává takovým mým osobním obláčkem, který bych nejraději vypustila do nebes a lehla si do něj. Poslední ingrediencí je vždy vanilka. Vůně vanilky jsou Vánoce, svíčky a příjemno. Rozděluji těsto na dvě poloviny a do jedné přidám proseté kakao, jelikož čokoláda je hned po vanilce to nejlepší na světě. Kdybych ten den měla dostatek másla, z bábovky by byly stoprocentně brownies, protože ty nervy obalují zaručeně. 

Jenže najednou jsem neměla chuť jen na obyčejnou bábovku (i když žádná bábovka není obyčejná, protože jsem si jistá, že každý máme bábovky spojené s babičkami a od babiček je všechno spíše neobyčejné než obyčejné). A tak jsem vzala lžíci a střídala těsto bílé s hnědým a stále dokola jsem pozorovala, jaké se tam objevují obrazce. A pak přišel čas rozloučit se na 40 minut s tímto skostem, který ale nikdy neopustím. Vždy po něm pokukuji okem a kontroluji. A jelikož čokolády není nikdy dost, vzala jsem cukrářský nůž a ještě trochu se s onou bábovkou pomazlila. A víte čeho také nikdy není dost? Barev! 


Žádné komentáře:

Okomentovat