středa 28. září 2016

My mind on a train | OnMyMind

Přichází průvodčí a bere si ode mě mojí studentskou kartu a jízdenku. Najednou začne: "Anežko, ..." A já se lekám. Koupila jsem si špatnou jízdenku, nebo jsem si ji snad nekoupila vůbec? On ale pokračuje s tím, že v Plzni se již nemusí přestupovat. Uvědomila jsem si, jak milé je, když vás někdo osloví jménem. Anežko, Anežka... Mám ráda svoje jméno. Oči se mi klíží a tak zavírám knížku i oči a nechávám slunce pronikat přes okna až na moje víčka, protože jsme si opět sedli na špatnou stranu - tentokrát mi to ale nevadí. Vedle mě sedí moje lepší polovina, na klíně kniha, ale je na něm vidět, že by nejradši strávil celý den v posteli, necítí se dobře. Můžeme si říkat: "Už jenom 4 hodiny." Jenom. Nuceně musím poslouchat pár vedle nás. Je něco kolem dvanácté a slyším otevírat někoho plechovku s pivem, slečna do toho svému klukovi předčítá vtipy o sexu. Možná i takhle se dá vyjadřovat láska. 

Jak tak se mnou vlak kolíbá, přemýšlím se zavřenýma očima o včerejším dnu, kdy jsme objevovali místo, kde bydlíme. Tedy, kde bydlíme tak z poloviny. Nebo ze čtvrtiny? To mě přivádí k otázce: kolik máme domovů? Nemůžeme si na naše domovy stěžovat. Představuji si, jak budou probíhat pondělky. I přes to, že budu vstávat do školy kolem šesté, nemůžu si stěžovat - každé ráno budu pozorovat změny. Bude více světla? Stihnu někdy východ slunce? A co si budu dávat ke snídani? Možná budu ranní ptáče, ale zpět doma budu kolem desáté (a dalo by se říct, že i ranní). Představuji si, jak se budu z ještě vyhřáté postele přemlouvat k tomu si nazout běžecké boty a vyběhnout do nedalekého parku (a nebo prostě zůstanu v posteli s něčím sladkým na zub). Představuji si, jak se budeme každý večer vracet oba zpět domů, kde si budeme vyprávět o našem dnu. Přes den se moc neuvidíme, ale tím více se na sebe budeme těšit. Myslím si, že příprava večeře a večerní čaj bude naším malým rituálem. 

Tím se pomalu dostávám k tomu, jak důležité je mít vedle sebe někoho opravdu blízkého, který vám pomůže s tím vyrovnat se s obrovskými změnami, utěší vás, že bude vše v pořádku a nebo vám jen v metru pomůže s těžkým kufrem, který jste si ještě zpět doma přímo narvali všemi možnými pro vás smrtelně důležitými věcmi. Jsem za něj tak vděčná. 


A ještě něco. Stále nám chybí zrcadlo a květiny. 


2 komentáře:

  1. To je tak krásně napsané. Vlakem jezdím už odmala a ještě nikdy se mi nic takového nestalo s tím oslovením.. většinou taky vnímám tu krásnou cestu a nechávám se odnášet krajinou. :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc! Já vlakem jezdím nejčastěji a stalo se mi to právě poprvé a bylo to strašně milé. Vlakem jezdím radši než autobusem právě kvůli té krajině a klidu.

      Vymazat