neděle 25. září 2016

My ill me and you | OnMyMind

„Koupil bys mi, prosím, dvoubarevnou nutelu, kyselý Haribo a stavil by ses v pekárně pro něco sladkýho?"

„Vadilo by ti, kdybychom se dívali na Gilmorky?"

„Udělal bys mi čaj?" „A jakej?" „Ten bylinkovej, prosím." „Ten hnusnej?"

„Co kdybychom si k obědu udělali špagety s rajčatovou omáčkou?" „Na to nemám moc chuť." „A co takhle kebab?" „Tak jo."

„Co si dáš k večeři?" „Meruňkovej kompot." „Už zase?!"

*pčík*
*pčík*
*pčík*
„Tak už se konečně vysmrkej!" (házejíc po mě kapesníky) 

„Mně je zima."
„Mně je horko."

„Musíte to prostě vyležet, slečno."

A tak ležím a nic jiného mi nezbývá. Každopádně válení je zvláštní věc, na kterou v poslední době nejsem vůbec zvyklá, jenže někdy je to věc hodně potřebná. Třeba právě, když jste nemocní, když jste smutní a nebo když je venku zataženo, prší a psa by ven nevyhnal, máte dokonalou výmluvu k tomu být celý den v posteli, i když byste vlastně neměli. 

A ještě lepší pak je, když s někým můžete válecí dny sdílet. S někým, kdo se nebojí vašich bacilů a pořád vám říká, že on nemocný nebude (a nakonec opravdu nebyl). Někdo, kdo vám bude neustále otevírat a zavírat okna, protože vám je zima/horko, a protože se vám špatně dýchá. V noci bude předstírat, že mu vůbec nevadí to, jak se pořád vrtíte v posteli a nonstop kašlete.

Žádné komentáře:

Okomentovat