neděle 14. srpna 2016

I've got so much to say

Nevím, kde začít. Jsou to myšlenky různorodé, takové, které do sebe nezapadají, ale jsou si přes to podobné. Měla jsem rozepsané i dva články, jenže jsem nějak v tu dobu neměla sílu na to, je dopsat - nebo spíše ve psaní pokračovat. Poslední dny byly těžké, náročné. Minulý týden jsem snažila kus sama sebe sbalit do pár krabic tak, abych se na novém místě cítila alespoň trochu jako já, abych zůstala sama sebou. Bylo to těžké v tom slova smylu, že jsem se uvnitř mě stále prala sama se sebou, jestli opravdu chci opustit to, co jsem si tady vybudovala a začít na novo. Jen slyším slovní spojení od začátku, začnou se mi třást nohy. Jsem pohodlný člověk v tom slova smyslu, že nerada přijímám nové změny, mnou ne tak zcela očekávané. Jenže se nedá nic dělat a já tak musela s rozpaky pokračovat v balení. 

Když přišel den D odjezdu, my jsme sbalili kus mě do auta a odjeli, opět věci vybalili do neznáma a já pak s mojí drahou polovičkou zůstala sama, začala jsem brečet. Nějak jsem s ničím nebyla spokojená, změn přišlo najednou z ničeho nic více, než bych sama unesla a už se ztrhl vodopád emocí - ano, jsem žena a ne, nebudu skrývat to, co cítím. Práce pokračovaly další tři dny, kdy jsem se začali konečně cítit tak trochu jako doma - to byla neskutečná úleva. 

Musím si zvykat na to, že vše není tak, jak si to ve své až moc naivní hlavičce sama navrhnu. Nesplní se mi mé sny ihned, co nadejde čas, musím být trpělivá. A právě trpělivost je to, co mi teď poslední dobou bohužel chybí. Jako bych neuměla určit, co je realita a co je to, co jsem si sama představovala. Jednou ale nadejde čas, kdy se mi mé sny splní, protože to je jedna velká výhoda nás naivních - svých snů se nikdy v životě nevzdáme, i když nám bude chvíli trvat stát se trpělivými. 

Také se čím dál více cítím, jako bych denně stála jako obviněný před soudem a obhajovala sama sebe za to, co dělám, proč to dělám a hlavně za to, co si myslím a jaký je můj názor. Jako bych sama sebe ničila tím, jak se snažím před druhými obhájit a očekávám, že se mi to nějak povede - ale to je omyl. Když jsem teď měla jednu podobnou diskuzi (jestli se tomu ovšem tak dá říct), sama sebe jsem poté zastavila a zeptala se: „Má to vůbec cenu? Musím každému vysvětlovat to, co dělám, co jím, jak se oblékám?“ Proč mě stále neberou moji nejbližší takovou, jaká jsem a musejí mi to stále připomínat? 

Vše nové se blíží a já stále nejsem připravená to vše přijmout (ale opět, nic jiného mi nezbývá). A to ani nemluvím o tom, jak dlouhou cestu budu mít do školy, a že stanice metra naší fakulty na rok zavřou a já tak budu oficiálně ztracena v Praze


4 komentáře:

  1. Na změny reaguji podobně, držím ti palce !at to za to stojí :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Drahá, úplně tě chápu, prošla jsem si teď něčím podobným, musela jsem sama sebe a celý svůj ostrovní život sbalit do dvou kufrů a rozloučit se s lidmi a cestami, které znám jako své boty. Je strašně těžké někde začínat, ale věř mi, jakmile se člověk prokouše tím začátkem, je pak už všechno jen lepší. Myslím na tebe, Si x

    OdpovědětVymazat