středa 1. června 2016

Pomíjivost a bojácnost | NoteToSelf

Jak jsem se zmínila v minulém článku, maturita je velice pomíjivá věc. Euforie z vašeho úspěchu trvá bezmála jeden den, stejně tak jako pochvaly a gratulace vašeho okolí k tomu, že jste úspěšně prošli první zkouškou dospělosti. Ale je to tak?

Tím bych nechtěla, abyste si mysleli, že beru maturitu na lehkou váhu, to v žádném případě. Na samotné maturitní pondělí jsem se připravovala opravdu celý ročník. Jenže... Je možné, že jsem to měla tak jen já, ale růžové brýle ze mě imaginárně spadly ihned druhý den, kdy jsem se probudila kolem půl dvanácté (a to já opravdu nemám ve zvyku) a na mysl mi přišlo ihned několik otázek. 

A co bude teď? 
Mám sílu na další úspěšné zdolání přijímacích zkoušek? 
Byla maturita opravdu tak důležitá zkouška? 
Co když se nedostanu na žádnou vysokou školu? 
Co budu dělat celý červen? 
Zapadnu?
Budu spokojená na škole, ať už je to jakákoliv vysoká?
Najdu si práci? 
Budu se často vracet domů? 

Co si budeme povídat, nebylo to zcela nejlepší ráno. Když jsem se ztěží zvedla z postele, udělala jsem si kakao, snědla loupáček a pak jsem se už vůbec jako dospělák necítila. Začala jsem pochybovat sama o sobě, o mně jako o člověku, co se nových začátků bojí a v tomto ohledu je tak trochu labilní. Jak říká moje kamarádka: „Nad vším moc přemýšlíš,“ a to je zcela pravda, jenže to jsem já a já jiná nebudu. 

Pamatuji si ten moment během posledního ročníku, kdy jsem se neskutečným způsobem těšila, až to všechno skončí. Začala jsem plánovat bydlení v Praze, nákupy nábytku, dovolenou nebo jen volný čas, který na mě po maturitě čeká. Všechno tohle je pravda, jen se z toho nějak v tento moment neumím radovat. Jakmile jsem složila tu stokrát omílanou zkoušku dospělosti, začala jsem si klást nové cíle a to téměř okamžitě. Jedním z nich je složit úspěšně další zkoušky a to ty přijímací, což vyžaduje další učení. 

Možná to je právě tím, že mám stále spousty času přemýšlet nad negativním a nemám sílu a motivaci zaměřit se na to pozitivní. Vím, že mě to v blízké době rychle přejde, jenže jsem teď a tady spolu s mým pesimistickým pohledem na svět (když to tak čtu, není to zase tak strašné, jak se zdá černé na bílém). O čem ale není pochyb je, že za to může z velká části moje bojácná povaha, která se štítí každé malé změny, zvykla si na téměř nezvyknutelné, jako je například naše město, a najednou se nechce zbavit starého. 

Jelikož nad tím stále přemýšlím, dala jsem si na jednu stranu pozitivní věci a na druhou jejich negativní aspekty. Zjistila jsem, že se téměř netěším z těch pozitivit, jako se spíše bojím toho, co by se mohlo stát. Věřím, že v tom nejsem sama, a proto bych se toho nechtěla přímo zbavit (i přes to všechno to má něco do sebe), ale chtěla bych to omezit. A to tak, že bych s vámi každou změnu nebo moment chtěla sdílet pomocí článků a fotek tak, že si z toho vezmu pouze ten pozitivní aspekt a uvidíme, jestli se v mém postoji něco změní (a doufejme, že ano).



2 komentáře:

  1. Agnes, tenhke stav je normální a potká tě v životě ještě tolikrát. Je to přesně ten moment přerodu jednoho dokončeného snu ve druhý :) L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufejme, že to nebude trvat moc dlouho... Čekala jsem naprosto jiný a to spíše pozitivní pocit než to, co prožívám teď :)

      Vymazat