neděle 26. června 2016

ISIC vám teda nenabiju.

Když jsme v půl šesté ráno vyráželi směr stověžatá Praha na zápis (dovedete si představit jak nervózní a nadšení jsme byli), netušili jsme, co nás během cesty ještě potká. Když pominu to,  že jsme museli vyrazit autobusem, kdy jsem cestou do Plzně doufala, že se teleportem přesuneme ihned do Prahy, jinak za sebe neručím (jsem zhýčkaná vlakem), myslela jsem si, že právě toto bude ten nejhorší zážitek. Ano, Praha mě překvapila a ne, nebyl (byly daleko horší)


Když jsem se smířila s tím, že tedy jedeme autobusem a cestou do Prahy jsem zdárně usnula, pět minut před příjezdem na Zličín mou rozespalou pozornost upoutal stoupající dým a v mé hlavě se jenom promítlo ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ - TOVÁRNY. Najednou se ale k dýmu přidaly i plameny a z ekologického fanatika se stala hysterka. Ihned začaly otázky:

Stihneme to?
Co je to sakra vlastně zápis?
Jak to probíhá?
Bude to blbý, když přijdeme pozdě?
Budou se na nás koukat? 

Samozřejmě mi hlavou proběhla vidina toho, jak prosíme pana řidiče autobusu, ať milosrdně otevře dveře a mi se dálnicí nedálnicí budeme blížit k plamenům, které zdárně přeskočíme, proběhneme šestiproudovou silnici jako nic a za téměř pět minut budeme na metru. Tato snová bublina hned praskla tím, když mi proběhlo hlavou to, že nám paní ze studijního oddělení klidně může říct: „Tak v září, ano?“. Proběhl telefonát se slovy žádnej stres a my jsme byli o něco klidnější.

Když jsme pomalinku projížděli naprosto shořeným autobusem (představte si to s dramatickou hudbou ve slowmotion), řekla jsem si, že už nikdy nepojedu autobusem. Nikdy. To, že nám zdárně ujelo metro před nosem, jsme jako smůlu již vůbec nehodnotili (ale pár sprostých slov tam padlo).

Samozřejmě jsme zmeškali úvodní přednášku s důležitými informacemi, ale to jsme vcelku zvládli tím, že jsme si z stolku sebrali všechny letáčky, co šly, odčekali jsme si tu šílenou frontu a po dvou hodinách jsme mohli vykřičet do světa, že jsme studenti vysoké školy (nakonec i přes hořící autobus).

Jenže to nebyla naše poslední zastávka. Museli jsme si zařídit různé kartičky, potvrzení a slevy na dopravu, což jak jsem mohla tušit (ale neočekávala), mě málem stálo nervy, rozbrečení se uprostřed Národní třídy a rozbití vitríny dopravního podniku. 

Vše proběhlo téměř ve vší rovnováze až na ten prokletý dopravní podnik, kde jsem se málem neudržela, roztrahala kartičku o tom, že jsem student vysoké školy a už už jsem se přihlašovala na lesníka, abych nemusela mít s lidmi nikdy nic společného. Když mě slečna u pokladny vyškolila jako malé dítě o tom, že tři měsíce je vlastně devadesát dní, a že ISIC mi teda rozhodně nenabije, jsme se sebrali a odešli. Každopádně když bylo vše vyřízeno, šli jsme se najíst a koupit si knížku, protože takhle já zvládnám stresové situace, aby se mnou byla pak ještě vůbec řeč. 

Tohle všechno mě přimělo k tomu začít pochybovat sama o sobě a mojí trpělivosti na Prahu. Mám trpělivost na tu masu lidí, hluk a ruch (když mně dávají lišky dobrou noc)? Představa, že z toho nejde již nijak ven, mě celkem děsí. Ale o tom jsme již jednou bavili. 

2 komentáře:

  1. Ah, já mám zápis zítra. :D Ale očekávám cokoliv, protože jde o Ústí. Tobě držím s Prahou palce. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad budou v Ústí příjemnější lidé! Držím palce :)

      Vymazat