sobota 28. května 2016




Cítím se celkem provinile za to, že jsem se vám dlouho neozvala, ale jak jste mohli vidět na mém Instagramu, přežila jsem jak svaťák, tak i konečnou maturitu - mé maturitní pondělí. A jelikož se toho moc v květnu neudálo - myslím tím, že jsem nic zajímavého nenavštívila, nepřečetla nebo nesnědla - povyprávím vám o mém maturitním květnu.

Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby se mi jak na státní, tak na profilové části něco neudálo. Když nastal týden státních maturit, pocítila jsem mírnou bolest zubu, což jsem se samozřejmě snažila nějakým způsobem vytěsnit, jenže to bych se z neděle na pondělí nesměla tisíckrát v noci probudit se skřehotáním mezi zuby větu: "Já nemůžu otevřít pusu!" Začala jsem hystericky pobíhat po bytě, s neskutečnou bolestí zubu moudrosti (jak trefné). Když jsem se ráno vzbudila, čekal mě vzkaz o tom, že mám jít k zubaři - se slovy "bude to bezbolestné a hned se ti uleví". Jelikož jsem měla za pět hodin maturovat, bolest se stupňovala a já si říkala, že do té školy ani nedojdu, natož abych něco psala a vymýšlela, rozhodla jsem se ihned se sebrat a ten kousek k zubaři dojít. Máme štěstí na ochotného zubaře, proto jsem šla ihned na řadu, ale o bezbolestném zákroku, po kterém by se mi okamžitě ulevilo, se nedalo vůbec mluvit. Bolest se stupňovala, pomalu jsem ani nevěděla, co se mi to v puse děje. Po příchodu domů jsem začala (sledujte - opět) hysteriky brečet, že to prostě nedám, že tam bolestí nedojdu, že se nemohu na nic soustředit... No, dejme tomu, že jsem byla celkem v koncích. Pak přišla maminka - má záchrana - která otevřela lékárničku, vyndala cosi práškoidního, rozpustila to ve vodě, nechala mě to vypít brčkem a světe div se, zabralo to, v klidu jsem odešla na maturitu, kterou jsem úspěšně napsala a šla domů. A takto jsem pod silnými prášky pokračovala celý týden spolu s každodenními návštěvami zubaře a opakování stejného zákroku. Musím zaklepat, ale zub moudrosti nezlobí a věřím tomu, že mi to snad k té úspěšné maturitě i dopomohlo aneb Moudrosti bylo dost. 

Co se samotného svaťáku týče, byl stráven jak ve městě, tak na Šumavě. Byl plný toustů, pohodlného povlečení, válení se v posteli, stresování, jednoho přijetí na vysokou školu, čaje a kávy, běhání (no, jen jednou, ale i to se počítá) a celkově dvou jízdenek. 

A pak přišlo pondělí, kdy jsem měla ohromné štěstí, dobrý den a celkově to uteklo rychleji, než jsem předpokládala. Bylo tam pár menších erorů, které ale nijak neovlivnily můj výkon. A pak si jen pamatuji, jak mi komise gratuluje a my odcházíme na oběd. Jeden oběd, jedna Metaxa se zázvorovým tonikem (nejlešpí drink) a spánek. Bylo to vyčerpávající. 

Když ale uběhlo pár dnů, nějak mě opustila euforie a přišly na mysl další starosti - přijímací zkoušky a obecně velké změny, na které úplně nevím, jestli jsem připravená. Můj stres z maturity definitivně skončil čtvrtkem, kdy odmaturoval i S. a tak jsme mohli směle oslavovat. 

Ze školy a těch šesti let na ní strávených se budu snažit odnést si to nejlepší - nové a dlouhodobé přátele, moji polovinu celičkého života a dalo by se říct i vědomosti (doufejme) - a na to špatné se budu snažit rychle zapomenout nebo alespoň si z toho odnést ponaučení a to například, že se po celý život budu setkávat s blbci, a že asertivní chování je tím nejlepším přípravkem. 

Žádné komentáře:

Okomentovat