pátek 8. dubna 2016

Skleněný pokoj | Simon Mawer

Nevím, co se to se mnou děje, ale poslední dobou jsem schopná předčíst 400 stránkovou knihu za přesně pět dní. Tak se vrhneme na další, ne?




O knize Skleněný pokoj jsme četla i viděla recenze snad na všech sociálních sítích, a proto to byla kniha, kterou jsem opravdu vehementně sháněla. V knihkupectví ji sice měli, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli by se mi opravdu tak moc líbila, aby stála za koupi. Jelikož jsem měla zarezervovanou knihu Sto roků samoty od Márqueze (ke které se dostanu co nejdříve!) a opravdu jsem nechtěla, aby rezervace propadla, při první volné chvilce jsem se vypravila do knihovny s jediným cílem - vyzvednout si tu těžkou bichli. Jenže když jsem se tak letmo koukla na můj profil na GoodReads a knihy, které bych si chtěla přečíst, začala jsem hledat. Proto se z minutky stala půl hodina a z jedné knihy čtyři, mezi kterými byl i Skleněný pokoj.

Knihu jsem přímo zhltla za následujících pět dní. Popisuje příběh vily Tugendhat, která přežila jak režim nacistů, tak sovětů (čirou náhodou) a je považována za architektonický skvost, který si nikdo v té době nedovolil ani postavit, natož v něm bydlet, se právě Tugendhatovi (v knize Landauerovi) rozhodli vybudovat. Skleněný pokoj a onyxová stěna jsou popisována v knize tak skvostně, že i přes to, že jsem (bohužel) vilu Tugendhat nenavštívila, po přečtení knihy mám pocit, jako bych tam s nimi ta celá léta bydlela. 

Příběh se zaměřuje na výstavbu budovy, názory ostatních lidí a funkce, kterým přes ta léta sloužila. Mimo jiné je propletena samotným příběhem rodiny Landauerových a ostatních lidí, které se do příběhu dostanou náhodou za politických či jiných okolností. Jelikož byla rodina Landauerových smíšená - manžel byl Žid, manželka nepraktikující křesťanka - rozhodli se emigrovat do Švýcarska a odtud do Španělska a lodí do Ameriky. Vila tudíž skončila v rukou osudu - z vily se stalo centrum antropologického centra pro nacisty, kteří zde zkoumali různé skupinky lidí, u kterých se snažili zjistit znak Židů, kterým by je mohli snadno od ostatních rozpoznat. Když válka skončila, pobíhali po vile koně a z nenadání se z ní stalo fyzioterapeutické centrum pro děti s obrnou a jinými tělesnými postiženími vedené bývalou baletkou. Bohužel (pro mě to byl jeden ze smutných momentů) museli děti, mladí tanečníci i sama fyzioterapeutka z vily pryč, protože město se rozhodlo, že z vily udělá muzeum.

Děj knihy je protkaný celkem peprnými, sexuálními scénami, které se mi někdy do příběhu nehodily (například tak jako k Murakamimu), ale samozřejmě záleží na vkusu ostatních. Nejvíce z knihy se mi líbilo, jak se stavba samotné vily přirovnávala k různým životním procesům jako je těhotenství nebo lidé samotní. 

A jelikož se o prázdninách chystám do Brna, byl tohle pro mě velký přínos - jsem zvědavá, jak se má představa, která se mi vytvořila v mé mysli, bude lišit od skutečnosti! 

Žádné komentáře:

Okomentovat