pátek 1. dubna 2016



Když nad tím tak přemýšlím, březen je možná posledním klidnějším měsícem, jelikož pak nadejde duben, kdy se budu jenom učit a učit, pak květen, kdy se budu potit a šílet z toho, jak nic neumím, a že jsem se měla učit více. Pak bychom si všichni mysleli, že bude konce (a i já si to myslela), jenže pak bude červen a další stres z toho, jestli udělám přijímačky na vysokou a co se mnou tedy nakonec bude. Pak lehnu a usnu a budu spát až do září. Musím se ale přiznat, že až potom, co jsem to takhle upřímně napsala, mi začal běhat mráz po zádech.

Ale teď se vrhneme na tu světlou stránku březnu, který byl milým měsícem hned z několika důvodů.

Opravdu hodně jsem začala číst...
... a to jste si mohli všimnout díky celkem na mě velkému počtu recenzí, které se objevili na blogu (a ještě na vás některé čekají). Byla jsem schopná přečíst 400 stránkovou knihu za pět dní a tehdy jsem si uvědomila, že jsem si opravdu čtení opět zamilovala a přistihla jsem se, že dávám dokonce přednost čtení před spánkem. Na blogu se již objevily dvě recenze knih Haruki Murakamiho (tady a tady), které mě opět ujistily v tom, že tento autor je opravdu špička mých oblíbenců, a že se snad stanu sběratelkou jeho knih, jelikož ty opravdu stojí za to. Nicméně jsem také objevila v naší knihovně jednu klasiku od Remarqua Noc v Lisabonu, která mě opravdu mile překvapila, ale to se již brzy dozvíte v samotné recenzi. Stejně tak to bylo u Skleněného pokoje od Simona Mawera, kterou jsem přelouskala na jeden dech.



Oh Wonder
Není to u mě žádná novinka, protože tahle skvělá kapela se mými sluchátky line již pár let, ale co mě opravdu potěšilo, bylo oznámení jejich koncertu, který se bude konat v červnu v Rock Café a ještě milejší bylo, když jsem narazila na člověka, který by se mnou rád na koncert šel. Když vše dobře dopadne, mohla by to být skvělá oslava konce čtvrtročního utrpení, které se od dubna bude pomalu, ale jistě linout. Každopádně, když se něco nevydaří, budeme to brát jako krásné rozptýlení. 

Nejen, že byl březen prvním jarním měsícem, ale byl také měsícem krásného počasí, volných odpolední strávených vařením, čtením a odpočíváním. Jedno nedělní odpoledne jsme se spontánně rozhodli opustit Šumavu a odjet do Plzně, abychom stále jen neseděli doma a trochu se uvolnili. Přesněji jsme se uvolnili u burgru z Delish, jejich skvělými hranolkami, cibulovými kroužky a výbornou limonádou. 



Obraz, který vytvořil nové motto
Always be yourself unless you can be a white deer - then always be a white deer. Můj nejlepší kamarád mi udělal nádherný obraz k narozeninám a tak stanovil i dokonalé motto tohoto blogu, co myslíte?




Er ist wieder da.
Na Velikonoční pondělí jsme byli na německém filmu o Adolfu Hitlerovi. Příběh začal, jak se Hitler z ničeho nic dostal do 21. století a stále si myslí, že je Adolfem Hitlerem. Samozřejmě, že byl film protkaný nevhodnými (ale vtipnými) momenty, na druhou stranu byl celý film strašidelný v tom smyslu, že všichni se opět upnuli k Hitlerovým názorům aneb Historie se opakuje. Nejen, že film stojí za vidění, ale byl založen na stejnojmenné knize, kterou bych si chtěla v budoucnu také přečíst! 



2 komentáře:

  1. Na 'Už je tady zas' bych taky moc ráda šla. Já zrovna dva dny zpátky byla na 'Já, Olga Hepnarová' a můžu jen doporučit! Skvěle natočený, herečka Olgy úplně výborná a ta černobílost tomu dává úplně jiný rozměr. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na to se musím kouknout, kamarád říkal, že tam museli i nějaké scény škrtnout, protože by tomu lidi neuvěřili, že to tak opravdu bylo!

      Vymazat