neděle 1. listopadu 2015

Tecíí Němečková aneb Zastavili jsme se na chvíli za hledáčkem

Mladá slečna, kterou nepochybně na ulici poznáte podle nekonečného úsměvu na rtech a již z dálky sršící pozitivní energií. A pokud se vám poštěstí, bude mít kolem krku i svůj milovaný fotoaparát. A koho jde? Jsem si skoro jistá, že ji všichni znáte a pokud ne, pojďte se spolu se mnou dozvědět něco ze zákulisí jejich pohádkových fotografií.


Musím se přiznat, že mi přijde strašně zvláštní říkat ti Tecíí. Pro mě jsi prostě Pudl, navždy. A když ti někdo řekne Tecíí, tak skoro nevím, o kom se baví. 

Ale abychom začali... Ty máš svoji slavnou stránku a hobby, které znají skoro všichni v našem okolí a jmenuje se to Tecíí Photography. Nemohla bys nám to trochu přiblížit a prozradit nám něco ze zákulisí téhle stránky a troufám si říct i tvé malé prosperující firmičky? 

Tecíí Photography vzniklo přibližně před třemi lety, kdy jsem již rok vlastnila zrcadlovku a focení jsem se věnovala pár let, tudíž jsem měla ten pocit, že bych si mohla založit stránku, kde bych lidem ukázala mojí lásku a koníček, a zároveň aby zjistili, že můžu vyfotit i je. Nyní má již moje stránka 1600 fanoušků, za což jsem hrozně moc ráda a jsem vděčná za to, že mě lidé sledují a jejich počet stále stoupá.

A jak jsi s focením začala? Protože já si ještě pamatuji, jak jsme skoro každý den běhali s našimi prvními kompakty a fotili snad vše, co se fotit dalo. 

Začalo to nejspíše tím, že můj dědeček dříve fotil a ještě dnes vlastní spousty foťáků na film. Jako úplně malinká jsem obdivovala jeho sbírku fotoaparátů, zajímalo mě, jak všechno funguje a prohlížela si staré fotografie. Postupně začala krást všechny foťáky, co jsme doma měli, na které jsem začala fotit a pak jsem si asi před sedmi lety vydupala svůj první růžový kompakt. A tím to celé začalo. Ten jsem s sebou tahala všude, dokonce i do postele (smích).

A teď je to asi měsíc zpátky, kdy si zahájila vernisáží svojí první samostatnou výstavu, která se jmenovala DENNÍ SNY. Proč si ji takhle nazvala?

Já jsem vždycky hrozně chtěla vystavovat moje létací fotky, což je pro mě asi nejoblíbenější odvětví fotografie, kterému se asi dá říkat hodně přízvisky - levitační fotografie, létací fotografie, a kdybychom chtěli být hodně vážní, tak by se tomu dalo říkat surrealismus, ale do toho nebudu tady vůbec nějak fušovat, jo? (smích) To jsem si vždycky přála vystavovat moje oblíbené pohádkové fotografie, u kterých lidé budou přemýšlet, domýšlet jejich příběh a budou u nich muset zapojit trochu svoji fantazii, kterou spousta lidí úplně přestala používat a tak trochu z ní vyrostli. Mně se líbí, jak malé děti přemýšlejí nad takovými věcmi jinak. Nepřijde jim divné, že tam někdo poletuje, ale více ho zajímá to, proč tam poletuje. Líbí se mi ten jejich náhled na věc, kterou jsem chtěla probudit i u dospělých aneb Říkejme jim ti větší lidé

Já jsem měla tu čest být den předem u konstrukce celé výstavy a hned jsem si říkala, že to musela být hrozná práce. Všechno to zařídit, připravit, vyvolat a zařídit, aby to všechno klaplo. 

Byla to hrozná dřina, která se ale nesmírně vyplatila. Před tím je spousta měsíců práce a nejenom mojí práce, protože jsem díky bohu měla kolem sebe lidi, kteří mi s tou výstavou hrozně pomohli, ať již finančně nebo tím, že se zapojili do příprav. Nejvíce mi pomohl Míra Kašpar, bez kterého by ta výstava ani neexistovala, protože zařídil všechny ty důležité věci, o které jsem se pak nemusela starat já - zařízení prostor pro výstavu, tisk fotek a cenu. Dá se říct, že za mě udělal všechnu tu nepříjemnou práci, za to jsem moc vděčná. Díky tomu jsme se mohla věnovat plně tomu, co mám ráda - focení, natáčení backstage a nemuset dělat nic navíc. Ale i tak jsem nad samotnou výstavou strávila hodně (hodně hodně moc) času. 

Já jsem z toho byla nadšená. Mně se to samozřejmě hrozně líbilo. Možná právě proto, že se známe tak dlouho, to bylo pro mě něco neskutečného vidět tě, jak sklízíš to sladké ovoce v podobě gratulací, květin a pouze kladných reakcí, kterému předcházela ta dřina a těžká práce. Když jsem tě tam viděla na tom pódiu mluvit, tak jsem začala trochu trousit ty slzy štěstí (ano, jak dojemné, jen tak dál)

Jen bych chtěla podotknout, že ta chvíle, kdy jsem stála na tom paletovém pódiu, byla asi nejhorší z celého toho dne (smích). A měla jsem velké potíže s tím, abych se tam nezhroutila. Ale řekla jsem všechno, co jsem chtěla i přes to, že jsem měla úplně vypnutý mozek, za což jsem osobně velice pyšná a přes to, že jsem spali asi tři hodiny, jsem nezapomněla nikomu poděkovat a nikoho jsem neurazila (smích)
Ale ten den byl krásný. Pozorovat, že ty lidi tam přišli jen kvůli mým fotkám a chtěli se na to podívat a chtěli být při tom, jak tu výstavu odstartuji - hrozně mě to hřálo u srdce, že si někdo udělal čas se jít podívat na mé fotky, a poté bylo jen z radosti učinění, že se to všem líbilo. Nebyly na to žádné negativní odezvy, až tedy na pár podivuhodných vzkazů v mojí návštěvní knize, které za negativní ani považovat nemohu.

Nechtěla bys s námi pár takových vzkazů sdílet? 

Nějaký chlapec nebo pán tam zanechal velmi zajímavý vzkaz o tom, že "ty lesby jsou fakt pěkný" a tím jsou myšlené holky s květinami na hlavách (smích). Ale jinak mi tam lidé nechávali hezké vzkazy a spousty lidí tam zanechaly své myšlenky, které ani neznám a nevím, kdo jsou a to mě překvapilo, že to zajímá i lidi ne z mého bezprostředního okolí. 
Jediné negativní odezvy tam byly ohledně počtu fotek a to bych chtěla zmínit a vysvětlit. Fotek tam bylo 24 a i tak to bylo úplně příšerně (příšerně) náročné a nedovedu si představit, kdyby jich tam bylo více. Je pravda, že kdyby to byl průřez mé tvorby, tak by jich tam bylo samozřejmě více, a jelikož tam bylo více jak polovina fotek, které nikdo neviděla a připravovala jsem je speciálně pro tuto výstavu, tak to bylo velice náročné a nedalo se to udělat, aby těch fotek tam bylo 50. 

Já bych si tu výstavu nedokázala představit jako průřez tvojí tvorby, i když samozřejmě by to bylo více jak zajímavé. Líbilo se mi, jak tam byly fotky, které jsou pro tebe typické a známé, tak i fotky, které nespatřily světlo světa před dnem výstavy. 

Víš kolik lidí navštívilo vernisáž? 

Kolem 40 až 50 lidí na tom zahájení výstavy být mohlo, ale dále netuším. 

Mohla bys říct těm, co tam nebyli, jak ty fotky byly nainstalované, protože to je docela zajímavé, to se jen tak nevidí.

Já jsem hrozně bojovala proti tomu, aby ta výstava vypadala jako všechny ostatní, takže jsem odmítala nějaké stojany nebo obyčejné instalace. Chtěla jsem, aby to celé bylo v mém jednoduchém duchu, ve kterém se snažím zanechávat všechnu mojí práci a je to můj styl. Nechtěla jsem se propůjčit tomu, aby mé fotky byly nalepeny někdy na zdi. Takže jsem hrozně dlouho sháněla dřevěné krabice a palety, ze kterých bych mohla vytvořit instalace. Pokud chcete vidět, jak to vypadalo, můžete se kouknout na mé stránky, kde vše najdete. A nakonec opět díky Mírovi jsme dostali super dřevěné krabice, ze kterých jsme ztloukli stojany. Hrozně se mi líbilo, jak to výstava nakonec vypadala - dostala takový přírodní nádech, čehož jsem chtěla docílit, protože většina mých fotek je právě z prostředí přírody, na které nedám dopustit. Myslím si, že to k těm fotkám výborně sedlo. I když tedy dostat všechny ty panely na místo byl celkem zázrak. Ale stálo to za to, i za ty zadřené třísky (smích). 

Ještě prosím, prozraď těm, kdo udělali tak velkou chybu a na vernisáž se nedostavili, takový malý velký detail zahájení tvé výstavy. Kdo to uváděl?

To je právě hrozně super věc, ze které mám pořád strašnou radost. Původně to mělo být překvapení i pro mě samotnou, ale vzhledem k mojí vynervované povaze se rozhodli mi to říct, abych se tam opravdu nesložila. Opět božský Míra se rozhodl, že požádá nějakou významnou a mou oblíbenou osobnost, aby výstavu zahájila pomocí nahrávky a dala jí tak to prvotní a nejdůležitější slovo.  A tak se rozhodl oslovit mého oblíbeného herce Martina Stránského, který s nahrávkou souhlasil. Nakonec to proběhlo tak, že když jsme pustili nahrávku, lidé na vernisáži začali vykukovat z poza fotek udivení a v plném očekávání, kde se Martin Stránský objeví. Bohužel se neobjevil, protože neměl čas dostavit se na výstavu, ale byl tam s námi tímhle způsobem a uvedl mi tak výstavu. To pro mě hodně znamená. 








Abychom nemluvili stále o fotkách a focení... My tady sedíme, svítí na nás sluníčko a já jsem na sobě dokonce měla před chvílí nalepenou pavučinu. A tak mě napadá co ty a podzim?

Takovýhle podzim, jako je dnes, se mi moc líbí. Když svítí sluníčko a vše okolo mě je barevné, tak to je přesně pro mě a mám to moc ráda. Tyhle dny ráda vyběhnu ven, zachumlaná v šále, a tak bych trávila klidně celé dny venku. Ale pochmurný rozpršený podzim není nic pro mě. To zůstávám zachumlaná v posteli s hrnek čaje a tiše nadávám na podzim (smích). Takže nejsem úplně podzimní člověk. Jak určitě většina z vás ví, tak já žiji nejvíce v létě, ale samozřejmě každé období má něco do sebe a na každém období se dá najít něco příjemného. Ale upršený podzim rozhodně není můj favorit. 

Ale jestli na tebe mohu něco prozradit, tak ty jsi horlivá kuchařka, pekařka a takový veliký labužník. A mě se zdá, že podzim je takové ideální období pro zajímavé recepty a hodně se pořádají kulinářské akce. A tak mě napadlo, jestli taky nemáš podzim spojený s vařením, kuchyní? Protože právě třeba pouze na podzim se pěstují dýně a další typicky podzimní plodiny. 

S vařením a hlavně pečením mám spojenou zimu tím, že peču na Vánoce cukroví, ale svým způsobem máš pravdu, že i ten podzim je stvořený pro to udělat něco dobrého. Zrovna včera jsme měli super podzimní oběd - dýňovou polévku a pečenou zeleninu, kterou všem vřele doporučuji. Každopádně je pro mě více pečící zima.

Takže se těšíš na Vánoce!

Přesně tak! Vánoce jsou moje období... V prosinci slavím narozeniny, což jsem do teď nebyla schopná pochopit, jak jsem se mohla zrovna já narodit v zimě, protože já vůbec nejsem zimní tvor. Ale zimu mám ráda, protože přijdou Vánoce a já tak mohu obdarovat hezkými dárky moje přátele, rodinu a mého milovaného kluka. Balení a vymýšlení dárků je pro mě hned po focení nejoblíbenější činnost. No, ještě bych do toho zapojila tedy to vaření (smích).

Na školu se tě moc ptát nechci, protože obě se shodneme na tom, že nás maturitní ročník docela děsí, a že nejsme úplně rády, že jsme se dokopaly až sem.  Ale kdybychom přeskočili tu maturitu, teoreticky se domluvili na tom, že jsme ji úspěšně zvládly a ty bys již věděla, že si se dostala na svou vysněnou vysokou školu... Jaká by to byla?

Snovou vysokou školu nemám, protože asi ještě asi ještě nevymysleli ten správný obor balení dárků, focení a vaření v jednom (smích). Každopádně na uměleckou školu, jak se mě všichni ptají, jít nechci. Mám k tomu své dost opodstatněné důvody. Nedokážu si představit, jak mi někdo čtyři roky diktuje, jak mám fotit a co mám dělat. Hlavně si nejsem úplně jistá tím, jestli chci, aby byla fotka obor, který mě bude plně živit. A proto jsem se rozhodla, že na vysokou uměleckou školu s oborem fotografie nepůjdu a ani se o to nebudu pokoušet, ale kdo ví, třeba se něco změní (ale spíš asi ne). Teď jsem objevila dva obory na Filozofické fakultě v Plzni, které se mi docela zalíbily a nejspíš je půjdu zkusit - jsou to mezinárodní vztahy a komerční užití jazyků. Na ty se zaměřím jako na prioritu, protože si myslím, že by mě tenhle obor bavil. Chci se dále věnovat jazykům a hlavně se v nich zlepšovat, protože mým snem je po prvním ročníku na vysoké škole odjet a zůstat někde přes celé léto pomocí programu work&travel a procestovat třeba Nový Zéland, to bych byla moc spokojená.


Abychom nějak pěkně ukončili tenhle rozhovor na slunci, přála by sis něco vzkázat svým fanouškům nebo lidem v tvém okolí? Protože já jsem toho názoru, že musím být pro lidi, kteří tě sledují nejenom velká motivace a inspirace, ale také tě musí vnímat jako obrovský zdroj pozitivní energie.

Já bych chtěla vzkázat lidem, kteří si právě čtou tento článek to, aby si užívali svého volného času a užijte si ho plnými doušky, protože i když se zdá, že jsme tu dlouho, ale tak to mu vůbec není. A pokud byste chtěli zlepšit náladu, tak se kouknete na moje fotky.

A úplně poslední otázka. Co si představíš pod pojmem bílý jelen?

Když úplně vyškrtnu tebe, tak si pod pojmem bílý jelen představím takovou určitou plachost, ale hrdost v jedné osobě. Majestátnost, jednoduchost, čistotu a nedotknutelnost.

facebookové stránky
instagram

Žádné komentáře:

Okomentovat