středa 22. července 2015

Cizinec od Alberta Camuse | KNIHOMOLSTVÍ

Jakmile začaly prázdniny, můj volný čas se několikanásobně zvětšil a já tak mohla začít číst jako o život (a to doslova). Jelikož ráno kvůli práci nemusím brzy vstávat, jsem schopná nejít spát, dokud tu knihu prostě nepřečtu. Někomu by to nevyhovovalo, protože mu rychločtení příliš nesedí nebo si chce knihu vychutnat. I já si ji během mého nezastavitelného čtení vychutnávám, jen mám takový menší problém s tím, že pokud bych knihu na den dva odložila, je pravděpodobné, že zapomenu detaily nebo celý příběh a vracet se mi k ní chtít nebude. A tak to bylo s touto knihou, kterou jsem přečetla za jediný den (ale nebojte, měla pouze 150 stránek). 



Hlavním důvodem výběru téhle knihy byl ten aspekt, že se nachází na seznamu naší povinné četby k maturitě. Aniž bych věděla, o co jde, zadala jsem název do registru knih v naší knihovně a tahle kniha byla (po dlouhém hledání konečně jedna z mála) k vypůjčení.  Abyste pochopili - na začátku hledání jsem si vybírala ty knihy, které by mě mohly bavit nebo by mohly být zajímavé, ale po asi desátém vyhledání, kdy ani jedna z knih nebyla k zapůjčení, jsem začala zadávat jednotlivé knihy v seznamu a ty volné jsem si rovnou začala půjčovat. Takže to bude pro mě trochu překvapení s dalšími knihami, které na mě čekají na nočním stolku. Ale do téhle jsem se celkem trefila. 

Příběh je naprosto jednoduchý. Kniha je spíše složitá svými myšlenkami a trochu tím filozofickým podtextem (jak jsem se na zadní straně knihy dočetla, sám autor byl považován za filozofa názorově spjatého s existencionalismem), který je zřejmý hlavně ke konci celé knihy.

Knihou nás doprovází jediná osoba - Meursault. Kniha začíná pohřbem Meursaultovy matky - v ten moment již trochu můžeme odhadovat osobnost hlavního hrdiny knihy. On sám si je jistý tím, že pro matku udělal vše, co mohl a jeho vyrovnanost s její smrtí, kterou dokazuje naprostým klidem a žádným truchlením, je celkem obdivuhodná.

Po pohřbu se vrací zpět do Alžíru. Příběh dále pokračuje celkem idylicky znovu seznámením se s Marií (tu již znal celkem dlouho, ale nevídali se). Jako většina ženských postav se i Marie do Meursaulta zamiluje, požaduje svatbu a opětovné vyjádření lásky slovy "miluji tě". Co bychom mohli očekávat od takové osobnosti, jako je Meursault, si každý může domyslet sám.

Jeho soused Raymond, o kterém si všichni myslí, že pracuje jako džigolo (ale on sám říká, že je zaměstnaný jako skladník), od něj náhle potřebuje pomoci s jednou slečnou, která mu očividně zahýbá a on ji proto chce vyčinit a od něj potřebuje "krýt záda". Tímhle celkem zvláštním způsobem se dají do řeči. 

V knize se dále vyskytuje postava Célesta, ke kterému pravidelně chodí na obědy a večeře, starý pán Salaman a jeho pes a jako poslední (ale nejdůležitější) skupinka Arabů



Filozofické bloumání začíná v tom momentu, kdy se Meursault celkem nevinnou shodou okolností dostane do vězení. Jeho osobnost mu ale v případu moc nepomáhá - nechce se prát za spravedlivější verdikt a rozhodně nikomu nechce předkládat jeho pravdu. Tato pasáž knihy je opravdu k zamyšlení. A jak vše dopadne? Nechte se (jako vždy) sami překvapit.


Žádné komentáře:

Okomentovat